Bohužel, někdy musí cestovat i ten, koho to nebaví a kdo se při tom nudí. Není třeba jim to mít za zlé, nemohou za to a je jim to tak osudem napsáno. Ale minimálně u dětí bychom měli podporovat zájem o okolí, o přírodu kolem nebo města a vesničky kterými se projíždí.
Kdysi jsem projížděl autobusem kus naší vlasti a přesedal na vlak. Za mnou se hrnula rodinka. Taková ta klasická, rodiče a dvě děti. Otec pěl chválu na krásy naší vlasti, což mne zaujalo, a tak trochu jsem se mu i obdivoval. Pročež přijel vlak a my nasedli. Jen čiročirá náhoda chtěla, aby se oni posadili vedle mne do čtverky. A tu k mému zděšení vytáhli všichni mobily, a začali do nich čumět. Tak to vydrželi celou cestu a možná i poté co jsem již vystoupil. Abych řekl pravdu, tak nějak jsem to nechápal. Evidentně jeli na výlet nebo někam na dovolenou podle zavazadel a místo aby se rozhlíželi kolem, tak hráli hry nebo čert ví co v těch mobilech měli. Rodičům to asi vyhovovalo, neb měli klid a dětem to vyhovovalo rovněž. Co k tomu dodat.
Druhá příhoda se váže k vandru v Jeseníkách, kde jsme procházeli přísně chráněnou krajinnou oblastí. Viděli jsme paní, která jde se psem a na nás volala, abychom ji toho psa zbavili. Mysleli jsme, že si dělá legraci, ale o kus dál u chaloupky se nás ptali, proč nemáme toho psa uvázaného a věřte, že jsme měli potíže jim vysvětlit, že to není náš pes. Ona mu totiž ta paní zmizela, a tak se přidal k nám. Opustil nás až na křižovatce k Rejvízu. Ale to nebylo to hlavní. Když jsme pak šli kolem jezírek, objevila se za námi skupinka trampů. Domníval jsme se, že již vyhynuli, a tak jsem se chystal k srdečnému pozdravu. Jenže za nimi se objevili psi velikosti telat. A běhali si to vesele, kam se jim chtělo, tedy i do těch malých jezírek, ačkoli jejich páničkové museli vědět, že jsou v chráněné oblasti. Někteří lidé by zasloužili pár facek.
