Bohužel, nÄ›kdy musí cestovat i ten, koho to nebaví a kdo se pÅ™i tom nudí. Není tÅ™eba jim to mít za zlé, nemohou za to a je jim to tak osudem napsáno. Ale minimálnÄ› u dÄ›tí bychom mÄ›li podporovat zájem o okolí, o přírodu kolem nebo mÄ›sta a vesniÄky kterými se projíždí.  

Kdysi jsem projíždÄ›l autobusem kus naší vlasti a pÅ™esedal na vlak. Za mnou se hrnula rodinka. Taková ta klasická, rodiÄe a dvÄ› dÄ›ti. Otec pÄ›l chválu na krásy naší vlasti, což mne zaujalo, a tak trochu jsem se mu i obdivoval. ProÄež pÅ™ijel vlak a my nasedli. Jen ÄiroÄirá náhoda chtÄ›la, aby se oni posadili vedle mne do Ätverky. A tu k mému zděšení vytáhli vÅ¡ichni mobily, a zaÄali do nich ÄumÄ›t. Tak to vydrželi celou cestu a možná i poté co jsem již vystoupil. Abych Å™ekl pravdu, tak nÄ›jak jsem to nechápal. EvidentnÄ› jeli na výlet nebo nÄ›kam na dovolenou podle zavazadel a místo aby se rozhlíželi kolem, tak hráli hry nebo Äert ví co v tÄ›ch mobilech mÄ›li. RodiÄům to asi vyhovovalo, neb mÄ›li klid a dÄ›tem to vyhovovalo rovněž. Co k tomu dodat.  

Druhá příhoda se váže k vandru v Jeseníkách, kde jsme procházeli přísnÄ› chránÄ›nou krajinnou oblastí. VidÄ›li jsme paní, která jde se psem a na nás volala, abychom ji toho psa zbavili. Mysleli jsme, že si dÄ›lá legraci, ale o kus dál u chaloupky se nás ptali, proÄ nemáme toho psa uvázaného a věřte, že jsme mÄ›li potíže jim vysvÄ›tlit, že to není náš pes. Ona mu totiž ta paní zmizela, a tak se pÅ™idal k nám. Opustil nás až na kÅ™ižovatce k Rejvízu. Ale to nebylo to hlavní. Když jsme pak Å¡li kolem jezírek, objevila se za námi skupinka trampů. Domníval jsme se, že již vyhynuli, a tak jsem se chystal k srdeÄnému pozdravu. Jenže za nimi se objevili psi velikosti telat. A bÄ›hali si to vesele, kam se jim chtÄ›lo, tedy i do tÄ›ch malých jezírek, aÄkoli jejich pániÄkové museli vÄ›dÄ›t, že jsou v chránÄ›né oblasti. NÄ›kteří lidé by zasloužili pár facek.